06/07/2026
Devátý a poslední den začal s jediným cílem – dorazit do Varšavy. Do cíle zbývalo přibližně 45 kilometrů, ale tentokrát mě víc než samotná jízda zaměstnávala jiná starost.
Neměl jsem totiž koupený lístek domů a všechny spoje, které jsem našel na internetu, hlásily vyprodáno. Hned po příjezdu do Varšavy tak mé první kroky vedly na vlakové nádraží s nadějí, že se internet mýlí. Nemýlil. Vlaky s přepravou kol byly plné a nejbližší volné spojení odjíždělo až následující den odpoledne. Nakonec jsem zkusil štěstí u FlixBusu a tentokrát to vyšlo. Na večer 19:50 jsem měl v telefonu jízdenku směr Ostrava. Odkud mě už dovezla rodina až domů.
Samotný dojezd do Varšavy byl zvláštní. Člověk si několik dní představuje okamžik, kdy dorazí do cíle, ale když skutečně přijde, místo euforie často nastoupí směs prázdnoty, úlevy, únavy, a otázek, co bude dál.
Ještě den předtím se mi hlavou honily myšlenky, jestli nepokračovat až domů nebo alespoň nejet z Ostravy po vlastní ose. Stav těla ale napovídal, že je čas cestu ukončit a dopřát si odpočinek. Některá rozhodnutí se dělají hlavou, jiná za vás udělá tělo.
Když jsem měl dopravu vyřešenou, mohl jsem se konečně projít po Varšavě a nechat si celou cestu promítnout zpátky. Bylo zvláštní uvědomit si, že dobrodružství, které několik dní určovalo každý můj krok, právě končí. Na jednu stranu přišla úleva, na druhou i lítost, že už ráno nebude následovat další etapa, další neznámá cesta a další lidé, které po cestě potkám.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mi jakkoliv na cestě nebo z domova pomohli.
Devátý den: Varšava dosažena. Cesta skončil, prázdnota, zážitky zůstávají.
