06/03/2022
Už třetí den trčíme v deštivé Bretani. Kontejner je v přístavu, ale neprošel zatím celnicí. Poflakujeme se po přístavní zóně. Z montážní haly firmy Airbus vyjíždí transportní letoun Beluga a roluje na ranvej. Motory zařvou a po velmi krátkém startu katapultují letoun do vzduchu. Vypadá opravdu jako velryba. Ale kvůli letadlům tady nejsme. Je čas popohnat celníky.
Vcházím do budovy celnice. Chodbou kráčí úředník s papírem v ruce.
"Dobrý den, chtěl bych se zeptal na kontejner, ve kterém jsou malé plachetnice," doháním jej.
Překvapeně se na mně podívá: "Zrovna jsem to dostal na starosti."
Stojíme na chodbě, dáme se do řeči. Po schodišti sestupuje další chlapík. Zastaví se, poslouchá a pak říká: "Pětimetrové plachetnice? Přes Atlantik? Povězte mi o tom něco. Překližka, nebo laminát? Jak dlouho jste jeli?" Je to ředitel celnice a vášnivý jachtař. Povídáme si asi pět minut. Ředitel pak otočí hlavu nahoru a zakřičí přes schodiště: "Marie, uvolni ten kontejner do oběhu!"
A je to.
Za půl hodiny máme kontejner u transportéra a cvakáme plombu. Nedočkavě otevírám vrata a lezu dovnitř. Jsou tam! Dvě krásné, celé, nepoškozené Setky.
Zbývá dostat je ven, naložit na vozík a odvézt. "Prý si to vyložíte sami," říká transportér. Pokrčím rameny. Včera nám přes telefon sliboval pomoc, ale asi na to zapoměl. "Já vám s tím nepomůžu", odpovídá na nevyřčenou otázku, "právě teď odjíždím na dovolenou." Slézá z vysokozdvižného vozíku a loučí se s námi. Klíče od vozíku nechává v zapalování. Taky pomoc.
Nikdy jsem vysokozdvižný vozík neřídil, ale všechno je jednou poprvé. Máme pár palet, popruhy a vozík. Ono to půjde.
Večer máme hotovo. Zavíráme prázdný kontejner a vyrážíme k domovu. Stovka se vrací do hnízda.
