23/12/2025
Virtuální výstava obrazů z cest
3. Konečně Amerika
Rok 2022. konečně otevřela svoje brány Amerika. Kupuji letenku-dva přestupy, možná se domů už nikdy nevrátím. Někde se ztratím. První přestup-letiště Amsterdam Schiphol. Na letišti ani noha, sedím dvě hodiny před cedulí s odlety. Neodvažuji se ani pohnout, nemůžu se přece ztratit hned na první zastávce. Devět hodin letu strávím při sledování kreslených filmů v angličtině s hlavou pasažéra přede mnou v klíně. Uložil se ke spánku a tvrdě usnul.
Mám vyplněný formulář k pohovoru při vstupu na území USA, jinak se asi nedomluvím. Sice už neplatí a nepoužívá se, ale ochotný pracovník u přepážky v Detroitu si ho raději přečte, když vidí, že ze mě nevymáčkne nic jiného než Yes a No,
„Vítej v USA!“
„Uf, konečně!“
Tady se znovu odbavují zavazadla. „Vezeš nějaké potraviny?“
„No, Yes, I have Marmalade. Plum.“ Kufr jede po páse a zřízenci na sebe hlasitě přes celou halu řvou: „Veze marmeládu!!!“ Zřejmě je to velice veselá věc, že vezu kamarádům povidla.
Letadélko do Indianapolisu je maličké polorozpadající. Létají jím většinou jen lidé do práce, bez velkých zavazadel. Sedačky jsou v jedné řadě kolem oken. Sedím až na konci. Zřejmě zde sedávají děti, protože pás mi dosahuje pouze k zipu u kalhot. Letuška mi nevěnuje zhola žádnou pozornost a tak letím bez připásání. Hledám kufr. Žádám letušku, aby mi vysvětlila, kde si mohu vyzvednout zavazadlo. Za mě do fronty se postaví ztepilá mladá krásná žena tmavé pleti, nejspíš ze severní Afriky. Zjevně umí ještě méně anglicky, než já. Spíš vůbec. Nechápavě na mě zírá.
„Go!“ Šourá se za mnou halou. U východu na mě čeká Honzík a Rádík. Rádík je Čech a Honzík Američan. Skáčeme radostí a objímáme se. Žena stále stojí těsně za mými zády. Jdeme do suterénu pro kufr. Je pořád krok za mnou. Vyzvedneme kufr a ztrácím se. Co tam chudinka asi dělá?
Chlapci bydlí za univerzitním městem Blouumington. Kolem domku se rozprostírá všemi barvami kvetoucí zahrada, trvalková školka. Rádík je zahradník. Půjčuji se jeho malý náklaďáček. Jedeme do obrovského obchodu s výtvarnými potřebami. Nakoupíme spoustu barev a pláten, budeme přece dělat to umění.
Garáž u domu je můj atelier. Bydlím tu s obrovskou hučící klimatizací. Venku je absolutní vlhkost, okna se rosí obráceně než u nás. A tak maluji, všechno, co mě napadne. Květiny, je jich tu spousta, zvířata, když zahlédnu na protější stráňce opossuma. Pozorujeme červené ptáčky kardinály a líčíme zbytky ovoce na mývaly.
Se svačinou v pytlíku jezdím náklaďáčkem k jezeru Monroe Lake, kde mám už svoje místo na požití hot dogu, který je 3x větší, než u nás.
Honzík vaří americká jídla a Rádík pro změnu zas všechno zdravé.
Sarah báječná malířka mi půjčí zeď v odsvěceném kostele a tak vystavujeme na Dni otevřených ateliérů. Taky na ulici u komunitního centra, které se nachází hned vedle krematoria.
Zahrada je ráj na zemi, ale Amerika je plná rozporů. O tom až jindy.
Všechno, co je tu k vidění, mimo grafik zůstalo v USA.
Benešová cestě s Multiplou - a Violou Hajek Armstrong
