03/09/2026
Dalším úspěšným pokořitelem Rysí stopy je Honza Chalupa. Honza je pravidelným účastníkem Brdského Meandru a vždy po dojetí sepíše obsáhlý a neuvěřitelně podrobný report. Nejinak tomu bylo i teď, však posuďte sami (publikuji v původní podobě, tak jak mi dorazil do emailové schránky):
Rysí Stopa = charitativní výzva by Jan Schlindenbuch - červenec 2026
Čtvrtek 16.7.2026
O Rysí stopě jsem věděl nejméně od letošního Brdského Meandru. Jen jsem řešil obvyklý problém - kdy budu mít čas vydat se na trasu. Nakonec jsem zvolil konec týdne v polovině července, tak abych najeté Km a otestované vybavení zúročil na trase Slovakia Divide na začátku srpna. Ono to svádělo začít nejprve s Bike Hero - 169km, potom ujet Meandr - 195km, Rysí stopu - 333km a navázat už opravdovým dlouhým bikepackingovým závodem, jako je Slovakia Divide. Hezká posloupnost - snad se to povede někdy příště. Původní plán na Rysí Stopu byl nasednout ve středu navečer do rychlíku ve Zdicích a před půlnocí z něj vystoupit v Chebu. Přesunout se 5-6km na start k Památníku obětem Železné Opony a 1. den na trase věnovat celý komplet ujetí co největšího úseku, aby na druhý den zůstalo těch kilometrů pokud možno méně. To neklaplo, s prací jsem po večerním sbalení skončil až kolem půl druhé ráno. A tak jsem už za světla sprintoval s naloženým kolem po silnici do Zdic abych chytil rychlík v 6 ráno. Se štěstím se povedlo. Začalo pršet, ale v Plzni už jsem přestupoval v paprscích Slunce. Cesta osobákem údolím Mže byla malebná. Vlak byl z velké části obsazen cyklisty, bikepackery, stezkaři a výletníky všeho druhu. Cítil jsem, že v Chebu se Čechy jakoby sbíhají a je to tak dobrý výchozí bod pro vyražení kamkoliv. A jako cíl 1000 Miles - letos, též (start i cíl mílí je trochu jinde, ale je to přesně ta špička republiky, Egerland, kterou Cheb reprezentuje). Na nádraží jsem vybral hotovost a přesunul se po asfaltových cyklostezkách a cyklotrasách na start. Po ranním dešti nebylo ani památky a po 9 (9:06) jsem začal ukrajovat první metry trasy odsud přes Český Les a Všerubskou Vrchovinu na Šumavu a z ní přes několik menších vyvýšenin včetně Hor Matky Boží a Plánického Hřebene domů do Brd. Cesty byly zatím vesměs rovné, místy zpevněné a v typickém profilu daném tou půdorysnou rovností - nahoru - dolů. Netrvalo dlouho a kus stoupání jsem tlačil. První navštívený pramen na trase Rysí Stopy byl lehce mimo trasu, ale Kyselecký pramen rozhodně stojí za tu 200m zajížďku. "Asi nějaká železitá voda, pane Obrlajtnat. Takový vody jsou móc zdravý a móc užitečný." Řekl by Švejk. Ještě pod Čerchovem jsem litoval, že jsem ji nevyměnil za tehdy ještě Želivku v camelbacku. Byla výborná a bylo dost vedro. Za tímto pramenem se také zpomalil můj postup, protože trasa přeskočila na naučnou stezku kolem Stebnického potoka. Maliny, kopřivy i bolševník, sem tam technický sjezd, sem tam nošení kola nahoru i dolů přes popadané kmeny. Nejlepší borůvky na trase Rysí stopy byly kolem Dyleně a středu Evropy. Velké, zralé, sladké. Tam u kamene s nápisem Mittelpunkt Europas jsem také potkal prvního mílaře v protisměru. Vousatý, trochu zachmuřený, totálně soustředěný na cílovou rovinku. Na pozdrav odpověděl "čau,čau" a zmizel. A o kus dál už byly cítit maliny. Bohatý ovocný bufet se po projetí Šumavy ještě rozšířil - z borůvek, jahod, malin a ptáčnic i na třešně, hrušky a jeřabiny u Chynína a špendlíky u samoty Hřebeny takřka za barákem.) Nicméně to předbíhám. V Českém Lese následoval skvělý lesní bar Němeček, na místě jsem dal Birell, chlazenou Plzeň dovezl o pár Km dál na oběd a utratil 80,-kč. V lednici je o bujón, za lednicí rychlovarka, nabíječka se třemi konektory a kanystr s vodou na doplnění. A platba možná i qr kódem. Geniální. Pracovníci leckterého nóbl podniku by se tu mohli učit. Po asi 37km trasa překřížila Mži. Je tady na hranici malá a krásná, oranžová jehličím a rašelinou. Skoro jsem zastavil, abych se v budoucí Berounce vykoupal, ale nakonec jsem to nechal na ještě užší Radbuzu pod pramenem o nějakých 70km dál. Od oběda u jedné ze studánek vytipovaných při studiu trasy přes Rozvadov k prameni nejplzenštější z plzeňských řek - Radbuzy se jelo vesměs po signálkách a zpevněných lesních cestách. Rovné úseky cest často ukazovaly v průhledu protisvahy o kilometr, dva dál a já se snažil to na gravelových pláštích co nejvíc rozjet, aby mě setrvačnost kus stoupání do protisvahu ušetřila. Občas bylo potřeba projet kus lesem, jednou, nebo dvakrát jsem minul odbočku a musel se na trasu vrátit. Stoupání k prameni Radbuzy bylo i po koupeli v jejím úzkém, kameny sevřeném toku, který mě lehce obalil zvířeným bahýnkem, výživné a cesta z trasy k prameni delší, než jsem doufal. Ale vodu jsem potřeboval a před tím je na trase poměrně dlouhý úsek bez studánek. Nezůstal jsem u pramene nejplzenštější z plzeňských řek na večeři, protože už tam vařila na ohni rodina stezkařů. Vrátil jsem se na trasu a popojel k Liščím domkům. Potom vyzkoušel horizontáře (horizontAR) od mapy.cz a na hřebenovce Starý Herštejn - Škarmanka - Haltrava - Sádecká skála potkával Mílaře za Mílařem. Zcela potmě i Mílařku. Pamatoval jsem si to tu za světla a v opačném směru z Toulání v roce 2017. Tehdy se kus odtud v noci srazil Standa Valdman s jelenem a skončil v nemocnici. Na památku toho si ti, kdo Standu znají dávají čas od času jelení guláš. Volám domů, jede se mi fajn a nakonec v hustém šeru nasazuji čelovku. Pod Čerchovem jsem doplnil vodu u pramene, který v mapě nebyl. A u Zelené chýše absolvoval adrenalinovou toaletu asistovanou přítulným sršněm. Po pravé ruce, od Bavorska se začalo blýskat a bylo potřeba sjet na Folmavu a hledat střechu proti dešti. Projel jsem městečko s benzínkami a diskotékou rozjetou nočním životem bez zastavení, měl jsem dojem, že bych tam nezapadal. V Mapě jsem našel nejbližší slušně vypadající přístřešek u Všerub. Cestou k němu mě postupně doháněla - ten přístřešek se objevil minutu po dvanácté, ačkoliv byla 1:30. I díky ženoucí se bouřce jsem z trasy první den odkrojil stanovené minimum - 140km. To aby mi na druhý den zbyla kilometráž odpovídající přibližně Brdskému Meandru. S přiblížením na vlak s na start to hodilo krásných 155+. Přístřešek byl sice otevřený, ale dostatečně velkoryse řešený, takže na jednu z lavic skoro nepršelo. Po ulehnutí jsem už nezvládl korektně zalézt do spacáku, narovnat karimatku pod sebe a zapnout se, ale noc nebyla chladná a ráno bylo odměnou.
Pátek - Sobota 17.-18.7. 2026
Po probuzení a lehké snídani mě z cesty zdraví dvě šik běžkyně. Zvláštní, že holkám běhání většinou sluší, chlapům už méně. Na trase jsem pak hned po vyjetí potkal další Mílaře a za tím druhým jsem se opožděně otočil s hulákáním "Čendóó?!" Nebyl to on - psal mi - jel severní trasu. Byl to jen někdo Čendovi ve 30km/h na kamenité cestě velice podobný. Několika táhlými stoupáními opouštím Všerubskou Vrchovinu a stoupám Královským Hvozdem na Šumavu. Po skoro 10 letech znovu obdivuji vyskládání kamenů ve stěně výklenkové kapličky. Nad ní na křižovatce najedu na připínáček a následuje vyšší škola oprav defektů / viz samostatný článek. Trvalo to asi hodinu a půl, pravděpodobnost, že di vezmu špatnou náhradní duši, nefunkční lepící soupravu s jedinou záplatou a že mi pumpička rozšroubuje ventilek je nízká, ale už se staly divnější věci. Hlavně, že gaffa, vteřinové lepidlo a záplaty vystříhané z duše na silničku držely. Schlíple odjíždím z místa oprav a pod kopcem lehce svačím a pak špatně odbočím. Vrátím se a pod zamračenou oblohou stoupám k Černému Jezeru. Vodu doplňuji u Oslí Studánky. Má nízký stav, musí se k ní z trasy kus sestoupit, ale dá se nabrat. Hráz Černého Jezera připomíná Jarmark, samotné jezero je úžasné. Ale báby na hrázi brblají, že to je hrozný tolik mrtvejch stromů. Miloš Zeman by se potěšil. Slalomem mezi lidmi a koloběžkami a turistickým vláčkem kolem stánku snad s trdelníkem odsud mizím. Ve Špičáckém Sedle vidím budku půjčovny koloběžek a nedá mi to - jdu se dovnitř zeptat, jestli by neměli náhradní duši a lepení. Prý mají, ale jen na koloběžky. Trpělivě hocha za pultem ujišťuji, že jsem si poměrně jistý, že bych duši na kole dokázal zalepit i lepením na koloběžku. Nepomáhá to. Mají to jen pro zákazníky na půjčení, mám si sjet do Rudy do cykloservisu. Ano, to je přesně to, čemu se chci vyhnout. Děkuji, na shledanou. Už si v sedle nedám ani pivo a jedu a tlačím směr Pancíř. Vynechám i lesní bar u pramene Řezné a mířím kolem Nového Brunstu na Zhůřské Pláně. To bude vzpomínek na dlouhého Krále Šumavy. U studánky u kapličky na pláních chci doplnit vodu, ale neteče. Začnu stoupat kolem ohradníku s krávami pod Hadí Vrch a přes lesy a mokřady mířím na Keply. Pamatuji si je jinak, nebo z jiného konce, nevidím tu žádnou hospodu ani penzion, jen pár domů, snad kravín a bytovku, vše nevlídnosti až Sudetské. Začíná loučení s Šumavou. Sjíždím na Kochánov, u studánky ###xx doplňuji vodu a u přístřešku obědvám. Chleby se škvarkami fungují, ale někde bych si jídlo mohl dát - snad klapne Zlatá Kráva v Nepomuku. Sjíždím z hor do Petrovič u Sušice a brzdy vibrují, ovšem klesání střídá hned začerstva stoupání v Předhůří. A vlahý chlad náhorní plošiny Šumavy vedro. Těch výšin bude několik a přejezd každé z nich mě přiblíží k domovským Brdům. Hory Matky Boží - tlačím kolo a studánku na kopci ani nezkoumám. Na dalším hřebenu mě těsně mine mladá holka na elektrokole, možná čipovaném, protože do kopce jen letí. V Kolínci spadne pár těžkých kapek a já si na benzínce kupuji Birell a Redbull plus Magnésii do camelbacku. Stoupání za městečkem je jedno z nejhorších - zarostlé, těžařské cesty vedou skoro rovnoběžně a je snadné je zaměnit a sjet z trasy. Vlastně ne sjet. Vytlačit kolo pryč z trasy do mlází a ostružin. Kloši všude a drží tak, že je mám i v puse mezi zuby. V Plichtici už je lépe, Sluce praží, ale trasa se na chvíli schová mezi dvě nasucho vyskládané kamenné zídky. Vyhlížím Plánický hřeben, byla tam dobrá studánka. Postupně se tam přinližuji, ale na místě je v boudičce jen vlhké bahno. Z dálky je slyšet bouřku, snad to dá do pořádku, jen doufám, že nebudu přímo u toho. Vyjíždím a v Závěru kolo tlačím pod vrcholovou skálu na Velkém Kameni, Nepomuk se blíží, ale ještě tam nejsem. Chvíli jedu po silnici, až dojedu do města, budu mít najeto cca 100km a do cíle bude zbývat necelá stovka z toho asi 70km po známých cestách přes Brdy. To půjde. Vytlačím kolo na Šibenici a sjíždím k Nepomuku. Náměstí s bouřkovými mraky připomíná HDR render. Najdu večerku a doplňuji vodu a Birell, když studánka neklapla. A navrch čokoládu. Potom přejdu do Zlaté Krávy, dám si Low Carb osmičku pro cyklisty, tlačenku a džus. Pět minut potom, co to spořádám, zaplatím a vyjedu z pivovaru se spustí hustý déšť. V lesoparku natáhnu nejprve šusťákovou bundu, potom i kalhoty a zakapotován pokračuji volně směr Čížkov, Chynín a Brdy. Před Čížkovem jde šusťáková bunda dolů a kalhoty trhá převodník. Cesta do Chynína ovocnou alejí se zdá nekonečná, ale jde tu posvačit všechno od ptáčnic, přes černé třešně a hrušky až po jeřabiny. A v Chyníně jsem na svém, aspoň si to myslím. Znovu se dává do deště a tak na křižovatce pod Klenkami vyrahuji šusťák a pokračuji ve skafandru. Na Burek. Cestou pod Marásek mi zhasne čelovka. Rozčarovaně vytahuji záložní (jsem asi jediný, kdo vozí náhradní tělo k Luciferu, ale vím své), zkouším kam deštěm nateklo, kde je chyba, posléze zjistím, že de jen díky vrstvení oblečení rozpojil kabel v kapse kraťas. Na Marásek jdu pěšky a většinu sestupu též. K Dívčí Studánce už sjíždím. Z úcty k tradici se napiju, voda je stejně nažloutlá rašelinou jako vždycky. Ale díky spadlý srážkám teče plnou trubkou. Je to uspokojující pohled. Sjíždím k Bradavě a naštěstí nepošlu kolo rovnou do Brodu jako kdysi. Potok je rozvodněný a abych se dostal na poměrně novou lávku, musím přeskočit zbrusu nové rameno a potom několik hlubokých kaluží. Za lávkou tlačím kolo pod Grill na Míšově. Je Mlha, ale vím, že rám někde je. Grill má sice po zavíračce, ale někde vedle jede party. Jedu na Padrtě a v přístřešku u hráze horního rybníka svačím. Potom se poodejdu vymočit a pozdě mi dojde, to tmavé na druhé straně přetoku hráze je tarp se spícími lidmi. Jsou všude. Jedu po hrázi dál a potom pokračuji kopřivami a ostružiním až ke křižovatce u Zadní záběhlé. Nic nového, Honzu Švarcbacha při trasování jednoho z ročníků Divide také zlákala tahle necesta po okraji louky, přestože asfaltka vede souběžně nedaleko. Stoupám do sedla Na Rovinách. Kolo jede pomalu a čas ubíhá. To ještě nevím, že až odtud sjedu přes vyrubanou kůrovcovou holinu, nepojedu do Boru po normální cestě, ale kolejemi od harvestoru a přes brod totální půlnoční brdskou divočinou pár set metrů od cesty. Když z toho mlází vybřednu, sjedu do Boru a kolem Koruny pokračuji až k Bártovu Dubu. Za chvíli budu pod Tokem. U Mariina pramene se napiju, o kus níž kouknu po borůvkách - nejsou. A nad vřesovištěm začíná svítat. Nad Obecnicí stihnu ranní toaletu a než po trase Meandru přejedu přes louky pod Hluboš, je světlo. Vystoupám ke kostelu a u kohoutku si opláchnu obličej. Jsem skoro doma, ale dotáhnu to do cíle. Teď už je to natrasováno pěkně, svižně a přímo - za to Honzovi Sch. děkuji. Nově vyštěrkovanou cestu ta Hluboší mám v paměti ještě z Meandru. Ovšem tehdy byla rozbahněná. Za samotou Hřebeny se trasa stezky od Meandru oddělí a pokračuje alejí zrajících špendlíků a dalších ovocných stromů pod Kuchyňku. Jednu hrbící se třešeň fotím, ale nevychází to tak, jak bych si představoval. Když dosáhnu lesa, trasa se zalomí a stoupá šikmo svahem přes silnici Hostomice - Buková pod hřeben. Tam je potřeba přejít na severní stranu kudy vede červená hřebenovka. Nikdy mi ten úsek pod Kuchyňkou nepřipadal tak pomalý a vlastně mírně do kopce. Z cest na Dobříš mám v paměti, že kolo tudy jen proletí. Teď už ale jedu bezmála 24 hodin a je to trochu jiné. Ale znám tu každý kámen a kořen, takže jsem v klidu. Kolem poničeného památníku Čtyřmezí (v zimě někdo poškodil historický hraniční kámen ohněm a navíc ho přesunul, aby byl na středu novodobé skruže památníku - blbost je nekonečná a věčná) a vrchovištních jezírek pod Studený Vrch a kamenitým trailem k silnici Hostomice - Dobříš. I tento úsek vypadá delší, než normálně. U asfaltu se malinko odchýlím od trasy a vezmu to souběžně se silnicí lesem. U parkoviště pod Hradcem svačím a koukám jestli chytnu vlak ze Třebáně domů, nebo pojedu z Řevnic do Berouna. Sjedu pod Jelení palouky, vytlačím kolo na jezdícímu cyklotrasu v severním úbočí Hřebenů a na prvních metrech se málem srazím s blond paní řítící se od Stožce. "Vy nekoukáte!" Směje se a rovná kolo zpět na vyjetý trail. "Vůbec." Přitakám. "To je tak, když se jede přes noc." Povzdechnu si a zívnu. Čeká mě houpavá jízda až do rokle Vrahova potoka, potom kus prudkého stoupání a zelená značka do Haloun. Stoupání není příjemné, ale dá se, na značce mě překvapí, že to není čistý sjezd - souběžná asfaltka na druhé straně rokle, klesá celou dobu, tady kolem Rochot člověk i párkrát šlápne. Nejel jsem tu pár let od Winter Trans Brd. V Halounech u vodojemu mi chvilku trvá, než mi dojde, že toto nejsou Řevnice, že ještě pár posledních Km z kopce chybí. Ale vzpamatuji se a cyklostezkou sjedu k hřbitovu a potom parkem podél potoka až k pivovaru. Navigace vypípá famfáru, já se dojdu za Boudu mrknout do schránky s trofejemi a je hotovo, vymalováno. Nakonec to netrvalo ani 48 hodin a výlet to byl masivní. Z většiny jezdivý a v dobrém počasí na dobrou věc + další body na charitu prostřednictvím EPP. Mohu jen doporučit.
