17/08/2026
3/
Výlet lodí z Himarë
Nedaleko od nás je městečko Himarë, kde je molo, odkud vyjíždějí výletní lodě do okolí. Pobřeží je tady skalnaté s malými plážičkami, na které se nedá dostat jinak než po vodě, případně k některým vedou pěší trasy shora z hor.
My jsme si nejprve objednali výlet přes internet, ale když jsme ráno chtěli vyrazit, přišel e-mail, že nám ho zrušili a důvod je uvedený níže. Jenže níže samozřejmě nebylo vůbec nic. Tak jsme se rozhodli, že se do Himarë vypravíme naslepo a nějakou loď se pokusíme ulovit až tam.
Jeli jsme krásnou pobřežní silnicí nad skalami a otevíraly se nám překrásné výhledy na řecký ostrov Korfu, okolní malé skalnaté ostrůvky a zálivy. U Himarë jsme najednou zjistili, že jedeme do vnitrozemí, tak jsme se otočili. Dojeli jsme do města a zjistili, že po určité době silnice končí jednosměrkou. Takže naše jízda do vnitrozemí byla vlastně úplně správně.
Otočili jsme se a dali si druhé kolečko. Měli jsme uložená asi tři parkoviště, ale pokaždé jsme ztroskotali na jednosměrné ulici. Mapy.cz nám ukazovaly jednosměrky naprosto opačně, než byly ve skutečnosti. Samozřejmě označená parkoviště byla plná, ačkoliv všude okolo lákaly cedule do různých dvorků s parkováním.
Než jsme zjistili, jak to funguje, byli jsme opět na naší známé ulici. Tentokrát jsme z ní vyjeli a už jsme se do ní nemohli vrátit, abychom zaparkovali o pouhých padesát metrů blíž. Takže třetí kolečko do vnitrozemí. Tentokrát už jsme jeli na jistotu a nakonec zaparkovali opravdu nejlépe, jak jsme mohli – téměř přímo u mola s loděmi.
Na nábřeží bylo stánků s nabídkou opravdu hodně a bez problémů jsme za stejnou cenu objevili úplně stejnou nabídku, kterou nám ráno zrušili.
Před plavbou jsme se ještě pořádně posílili v místní palačinkárně. Palačinek tam měli desítky, možná i stovky druhů. Sladké, slané, se vším, na co si člověk vzpomene. Protože už bylo po poledni, dali jsme přednost slané variantě.
Lodička byla malá a kromě nás na ní bylo ještě asi sedm Francouzů. Mladý Turek s námi brázdil vody kolem pobřeží, zajížděl k malým plážičkám a vjížděl do jeskyní. Čas od času zastavil u nějaké pláže a měli jsme možnost se vykoupat na volném moři.
U jedné pláže jsme měli dokonce hodinu čas. To jsme ale ještě netušili, jak těžké bude z lodě vylézt a potom se na ni zase dostat.
Dolů jsem se hrabala jak pytel brambor a už při cestě na pláž jsem se začínala obávat toho, co přijde při návratu. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že se lodě prostě budu držet a ona mě nějak odtáhne zpátky. 🤣🤣🤣
Plážička byla u velké jeskyně, která nám poskytla toužebně očekávaný stín. Osvěžili jsme se, vykoupali a pak nastal obávaný čas návratu.
Žebřík na lodi byl krátký a ještě ke všemu nebyl vůbec kolmý k hladině. Naopak kopíroval loď a při sebemenším zatížení se ještě víc odchýlil, takže byl nakonec skoro v úhlu 45 stupňů. Zábradlí na palubě neskutečně klouzalo na mokré ruce a já se neměla čeho pořádně chytit.
Kolena mi nedovolovala ohnout se tak, abych byla schopná po žebříku vylézt. Rukama bych to udržela, jenže ty mi okamžitě sklouzly zase pryč. Takže jsem se tam nějakou dobu plácala jak vyvržený vorvaň a v hlavě už jsem viděla, jak se lodě budu držet a nechám se odtáhnout. 😂
Nakonec se Francouzům asi zželelo mého osudu, popadli mě jako pytel brambor a vytáhli mě nahoru do lodi. Asi to bylo docela pozdvižení pro celou pláž. 🤣
Po třech hodinách jsme se vrátili zpátky do přístavu. Trochu nám vyhládlo, a tak jsme dali repete v naší známé palačinkárně. Tentokrát jsme se vrhli na sladké.
