Radomír Krupa: Handbike poutník

28/05/2024

To se neokouká😁😁😁

26/05/2024

Wow....to u nás není možné....nebo praxe na nové silnici v noci jak jsem to viděl ve Francii a Norsku....

18/10/2023

Práce, která je potřebná. Posluchači, kteří nás pozitivně nabíjejí a mnohdy překvapují otázkami na tělo. Čísla za 8 let působení projektu jsou WOW 🥳😭👏

Projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky s názvem „VZPoura úrazům“ slaví tento rok již 8 let svého fungování. Po celou dobu je tu pro děti a mladé lidi, aby na skutečných příbězích ze života vysvětlil, jak se vyvarovat úrazu a co udělat pro bezpečnost...

08/10/2023

30 LET VSEDĚ ANEB KRŮČKY KE SVOBODĚ V POHYBU“
4/10
Až do roku 1997, kdy jsem se dostal do RÚ Hrabyně na "opakovačku" jsem byl uzavřen do rodinné a rehabilitační "bubliny". A jednou za týden dojížděl na trénink basketbalu...

Rok 1997 byl docela přelomový. V době kdy řádily na Moravě a ve Slezsku povodně, já "zcela náhodou" využíval možností rehabilitace. Samozřejmě k pozitivnímu myšlení rovněž přispívalo poznávání nových přátel v místní hospodě "Kruhovka" . V dopoledních hodinách jsem dokonce zvládl i rekvalifikační kurz výuky "Práce na osobním počítači, Umění v programech Microsoft Office", který pořádala Technická univerzita - VŠB Ostrava. A já přitom PC nesnášel... A uvědomoval jsem si, že bez nich nemám šanci získat zaměstnání...
Při tomto pobytu jsem poznal energii, sílu a výdrž tehdejších absolventů "civilní vojenské služby", když nás tlačili do hospod v okolních vesnicích a zcela ožralé tahali z příkopů, které jsme pravidelně navštěvovali při jízdě zpět... Zkuste si tahat 5metrů po blátě 90kg gumového mrzáka, panáka, který nebyl schopen ani malinko pomoci..... Jojo, alkohol byl častý útěk z reality života vsedě...
Při tomto pobytu jsem poznal i velmi obětavou rehabilitační sestřičku , která mě přesvědčila k účasti, na právě pořádaném Mistrovství ČR v atletice, v Novém Městě nad Metují. Aniž bych někdy držel oštěp v ruce, vezl jsem si do Hrabyně bronzovou medaili... Ale tento sport - i přes vidinu vklínění se do paralympijské komunity - mě neoslovil a již nikdy jsem na žádném atletickém podniku nestartoval...

Co mě v té době zajímalo nejvíce, bylo začít znovu lyžovat. Celý život jsem lyžoval, myslím že obstojně. 1/4 roku před mým úrazem jsem si dokonce pořídil i skialpinistické vybavení. V té době (1992-3) něco nevídaného, když jsem stoupal po sjezdovce na Visalajích(Beskydy) ve stylu jízdy na běžkách a přesto to běžky nebyly.

Ještě koncem roku 1997 jsem absolvoval lyžařský kurz na monoski (lyže pro sedící) v Koutech n. Desnou a Červenohorském sedle, po kterém jsem si okamžitě koupil monoski české výroby (p. Josef Mikulčík z Dolan u Olomouce, tehdy vyšla na 28tis. Kč).
Já měl zejména obrovskou radost, že zimní měsíce nebudu zavřený v baráku, ale především jsem byl Happy z možnosti dohlédnutí při výuce lyžování mých dětiček. A povedlo se. Oba umějí velmi dobře lyžovat.
A po několika promrznutích na lyž. vlecích a sjezdovkách jsem začal zimu nenávidět, monoski v r. 2004 poslal dále do světa, neboť už mě na sjezdovce nebylo potřeba :-D.

V letošním roce opět vstoupím znovu do známých vod lyžování na monoski a výchovy, dohledu dětí. V sezóně 2023-4 již budou lyžovat obě malé holčičky a já si zatím monoski půjčím, ale rád bych opět získal sponzory na zakoupení nové. Chci opět monoski české výroby. Velmi kvalitní (i) závodní produkt společnosti MOVE TECH , který dokáže být i produktem na českém trhu NEJLEVNĚJŠÍM. (75tis.Kč)

08/10/2023

„30 LET VSEDĚ ANEB KRŮČKY KE SVOBODĚ V POHYBU“
3/10
Po úrazu člověk strádá psychicky. Je to tedy nášup na Vaši šišku. Kdyby lidi celoživotně akční, aktivní, po náhlém ochrnutí těla resp. několika jeho částí , mohl vstát z postele na JIP či ARO v nemocnici a mohl se vydat např. kouřit na balkon..... myslím, že skokanů z toho balkonu by bylo velmi hodně....
Já jsem kupodivu největší ránu dostal v RÚ Hrabyně. A tam na ten balkon přístup máte....
Naštěstí se , v mém pokoji, v pravý čas objevil již velmi zkušený vozíčkář, hrabyňský obyvatel z vedlejšího baráku JIŘÍ VELLÉ. A to byla má psychologická záchranná brzda, a já začal hrát basketbal.
V té době (r.1994-95) nebylo mnoho možností sportu na vozíku. V ČR jste se mohli realizovat a utíkat z reálného života do Atletiky, Basketbalu, Lukostřelby, Stolního tenisu a rychlostní jízdy na speciální tříkolce "formulce".
A tak, již se zpevňovacím korzetem jsem v tělocvičně RÚ zkoušel první střely a na zrychlenou jízdu na šíleném, těžkém, erárním vozíku české výroby z 50 let 20 století...
Jirka mě dokonce vozil i na tréninky basketbalového oddílu TJ Meta Hrabyně, které probíhaly ve Frýdku-Místku . A bylo to krásné chvíle oddanosti ke sportu a empatie zkušeného vozíčkáře, kterému nebyla f*k budoucnost jednoho nového mrzáka. Pro mě to byla velmi drsná výuka, jak lze např. nastupovat do auta a nemít žádného asistenta k ruce...
Basketbal, ač před úrazem jsem jej nevyhledával, se stal mým prvním a velmi milovaným sportovním oborem, ve kterém jsem chtěl zažít úspěchy a chtěl makat pro zisk medailí a vítězství.

19/09/2023

„30 LET VSEDĚ ANEB KRŮČKY KE SVOBODĚ V POHYBU“
2/10
Jak jsem zmínil v prvním díle seriálu, já jsem od života, díky perfektní práci lékařů z FN v Ostravě a v Brně dostal druhou šanci. A pokud existují "strážní Andělé", nade mnou makala celá armáda. A když se to tak sejde, je potřeba roli "vyvoleného" přijmout a bojovat a makat.
První tři roky je ten čas, kdy se světlá budoucnost - pokud je předpovídána lékaři, na poúrazové tělesné schránce může projevit.
Měl jsem neskutečné štěstí ve svých rodičích a v kamarádech z Horolezeckého oddílu Staré Město (u Frýdku-Místku), kteří mě celý život vedli v lásce ke sportu, k přírodě, k horám..... k životu, ve kterém se šance a výzvy nevzdávají...

Parta horolezců mi v dobách nejtěžších velmi pomohli zejména materiálně, finančně a v neposlední řadě i při získání prvního zaměstnání... VELMI SI TOHO CELÝ DRUHÝ ŽIVOT VÁŽÍM A NIKDY JIM NEMOHU DOSTATEČNĚ PODĚKOVAT....

Tak jako nikdy nebudu moci dostatečně PODĚKOVAT své první ženě Barboře, bráchovi Liborovi, sestře Aleně a všem nejbližším příbuzným za lásku a odhodlání v letech nejtěžších, stále mě držet za ruku, být na blízku...

Fotky dokládají, jak člověk vypadá po 1,5 roce v nemocnicích a Rehabilitační ústav Hrabyně a Chuchelná a po dlouhých 7 letech, když se předpovědi naplnily...

16/09/2023

Bomba. Další nový cíl výletu...

11/09/2023

„30 LET VSEDĚ ANEB KRŮČKY KE SVOBODĚ V POHYBU“
1/10
Někteří mají to "štěstí", že žijí 2. život.... Mohlo by se zdát, že tím mají i šanci žít jinak a nedělat nebo narovnat staré chyby 1. života.. Bohužel to tak nefunguje. No vážně, o přestup do 2. životní dráhy není třeba usilovat.... Protože většinou je tato druhá cesta vykoupena ...

A jak to vypadalo v mém životě před osudným dnem 27.dubna 1993 (v úterý na Jaroslava)?